Wabi Daněk — Rocnik 47

A                   Em          Em7           A     
1. Nás bylo sedm romantiků netušících, že se všechno mění, 
                           Em               Em7          A    
   a stačilo pár okamžiků, patnáct let, to vlastně tolik není, 
        F#m                       C#m                     Bm  D
   však sotva pátek odhoukaj', to pomyšlení každýho z nás svádí: 
       A                   Em        Em7            A    
   svý tělo sádlem obalený napasovat do  maskáčů z mládí. 
 
2. Léta kráse nepřidaj' a nevyléčí naše ztuhlý klouby, 
   jen v uších pořád zvoní blues, co na mýtinách jazzman vítr 
   troubí, 
   zas jdeme známým údolím, tak jako v čase naší zašlý slávy, 
   a slova městem neředěná snášejí se do vyrezlý trávy. 
 
3. Pak čaj s příchutí jehličí a cigaretu zapalovat třískou, 
   a kytaru vzít do klína a zpívat si tu píseň, kdysi blízkou, 
   text není žádnej Kainar, dávno víme, že je vlastně hloupá, 
   tak proč nám slzí oči, není přece vítr a kouř vzhůru stoupá. 
 
4. A je tu konec víkendu a všechno jako v obráceným filmu, 
   každej si schová do kapsy ten žhavej uhlík, kterej ještě 
   zbyl mu, 
   [:  ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka neumoří, 
   čas od času se podívá a řekne: je to dobrý, ještě hoří ... :]